MOHAMED ALI ŠILHAVÝ A DIALOG ABRAHAMOVSKÝCH NÁBOŽENSTVÍ

Vít Machálek:
V roce 1995 poskytl předseda Ústředí muslimských náboženských obcí v České republice Mohamed Ali Šilhavý rozhovor jihlavskému katolickému časopisu Zuzana. Odpovídal v něm i na otázku, jak se dívá na možnosti dialogu mezi vyznavači tří abrahamovských náboženství - Židy, křesťany a muslimy:
„V tomto jsem optimista. Loni v létě byl v Praze na Karlově Univerzitě kongres na téma ,Judaismus, křesťanství a islám’, kde měla tato náboženství svoje zástupce. Spolupráce zde byla velmi dobrá a zajímavá. Byl tam také příspěvek jednoho římsko-katolického magistra, který vycházel ze svého náboženství a omluvil se za všechno zlo, které jeho církev napáchala na muslimech a islámu.“1
Tím „římsko-katolickým magistrem“ jsem byl já. Na zmíněnou pražskou konferenci z roku 1994 dodnes rád vzpomínám, protože rozhodla o mé další, od té doby už celoživotní orientaci na křesťansko-muslimský dialog - a také proto, že jsem díky ní mohl poznat právě prof. Šilhavého. V následujícím roce pan profesor v časopise českých muslimů Hlas publikoval můj z křesťanských pozic psaný příspěvek „O vztahu křesťanů k islámu“, který uvedl těmito slovy:
„Lidé stále porušují směrnice dané Bohem. Porušují je individuálně i kolektivně. Hromadné porušování jsme zažili v době německé okupace i v době komunistické nadvlády. Tehdy trpěla všechna naše v jednoho Boha věřící náboženství a mlčky jsme stáli při sobě. Po uvolnění začal každý z nás pracovat na ,svém poli’, místo věcí, které nás spojují, se začalo vyhledávat a zdůrazňovat to odlišné. Ale přesto vidíme, že máme opět společného nepřítele: Kult mamonu, kult sexu, kult až sebevražedného užívání všech rozkoší, které nám mravně upadající společnost nabízí, vlastně až vnucuje. Lidé pevně věřící v jednoho Boha a příkazy hledají společnou cestu k nápravě, čehož důkazem jsou teď už častější schůzky lidí, vědomých si tohoto nebezpečí. Takovou schůzkou bylo i loňské sympozium na téma Judaismus, Křesťanství a Islám /.../ Jak vážně jsou míněny tyto snahy nechť posoudí čtenáři následujícího příspěvku p. mgr. Víta Machálka /.../ také z toho, že ji neváháme v plném znění se svolením autora uveřejnit.“2
V následujících letech pan profesor v Hlasu publikoval i další mé „mezináboženské“ texty.3 Pozval mne také do svého třebíčského bytu a musím říci, že posezení s ním v jeho pokoji s mihrábem a kaligrafickými citáty z Koránu patřilo k tomu nejzajímavějšímu, co jsem v křesťansko-muslimském dialogu prožil. Jako památku na mimořádného člověka dodnes opatruji také několik dopisů, které jsem od prof. Šilhavého dostal. V jednom z prvních mi dne 20. února 1995 napsal:
„Na symposiu mne velmi zahřál u srdce Váš příspěvek a těším se, že stejně zaujme většinu čtenářů HLASu. Vím však, že i mezi muslimy je dost intolerance. Nevyplývá však ze samotného islámu, ale ze staletí trvajících zvyklostí té které země, z níž naši zde žijící muslimové pocházejí. Pro mne je však důležité, co říká Bůh lidstvu. V Třebíči byla veliká židovská komunita. Jeden rok jsem chodil do školy kolem synagogy, viděl svátky ,pod zelenou’, moji spolužáci byli Židé i židé, jeden z nich přišel do naší třídy v sekundě a seděl jsem s ním po celých sedm let, z druhé strany pak seděl římský katolík, jehož rodiče věnovali zvon do třebíčského farního chrámu. Mým výborným přítelem je můj mladší spolužák - pravoslavný farář a mým nezapomenutelným starším přítelem byl evangelík. Moje teta a babička byly z církve československé, teta dokonce vyučovala čsl. náboženství. - Všichni jsme žili vždy v těch nejlepších vztazích a vždy jsme se dovedli shodnout na tom, co nás spojuje.“
Otevřený přístup Mohameda Aliho Šilhavého k dialogu se Židy a křesťany jsem mohl pozorovat i na velkých mezináboženských akcích, kterých se aktivně účastnil. Jednou z prvních byla beseda „Islám známý, neznámý: Mohou muslimové, křesťané a židé žít společně?“, konaná dne 19. září 1997 v Ondřejově za přítomnosti mnoha převážně křesťanských účastníků Festivalu hudby.
Nikdy mi také z paměti nevymizí „mezináboženské“ slavnostní otevření brněnské mešity dne 2. července 1998, na které prof. Šilhavý pozval své přátele z dialogu a oficiální reprezentanty některých vyznání. V rozhovoru pro Katolický týdeník o tom později řekl:
„Snaha o spolupráci s představiteli jiných náboženských organizací je vidět v tom, že naše pozvání na slavnostní otevření mešity v Brně vyhověl generální vikář brněnského biskupství Jiří Mikulášek, vrchní kantor Židovské obce Arnošt Neufeld a zástupce pravoslavné církve Cristian Popescu. V Brně se už několik let zabývá otázkami mezináboženského dialogu skupina složená ze zástupců muslimů, Židů a křesťanů.“4
Krátce po otevření brněnské mešity se dne 29. srpna 1998 konal v Kyjově dialog zástupců pěti náboženství, pořádaný Českou křesťanskou akademií a sdružením Jóga v denním životě. S panem Šilhavým jsem měl možnost diskutovat v rámci křesťansko-muslimské „sekce“ a pak ještě i na zpáteční cestě, protože mi nabídl místo v autě pro cestu z Kyjova do Brna.
Prof. Šilhavý reagoval vstřícně i na aktivity neformální mezináboženské skupiny Sdílení, ve které jsem se scházel s muslimy dr. Vladimírem Sáňkou a ing. Mohamedem Abbasem a s přáteli z dalších náboženství. Koncem devadesátých let pořádalo Sdílení v Praze pravidelná diskusní setkání v Mohamedově bytě a v sídle Institutu ekumenických studií a pan Šilhavý v Hlasu ochotně publikoval pozvánky na tyto dialogy.5
V roce 1999 prof. Šilhavý na stránkách Hlasu referoval také o svém setkání se zástupci židovské obce, katolické církve a církve československé husitské v Brně, na kterém podle jeho slov „nazírání všech zástupců na potřebu jednoty a zduchovnění života lidské společnosti bylo naprosto jednotné.“6 Ještě víc mne však ve stejném roce v Hlasu zaujala jeho zpráva o reprezentativní mezináboženské konferenci „Mezi střetem a spoluprací: Evropa a islám“, pořádané Biskupskou akademií katolického biskupství v německých Cáchách. Na této konferenci se Mohamed Ali Šilhavý setkal mj. s arcibiskupem Michaelem Louisem Fitzgeraldem, který byl o několik let později jmenován prezidentem Papežské rady pro mezináboženský dialog.7
Mezináboženského dialogu se prof. Šilhavý účastnil ještě i v roce 2001, kdy z důvodu vysokého věku ukončil své působení v čele české muslimské komunity. Dne 29. listopadu 2001 se v Ústí nad Labem konalo setkání zástupců čtyř náboženství, pořádané Českou křesťanskou akademií a sdružením Jóga v denním životě. Jeden z jeho křesťanských účastníků, katolický kněz Jindřich Kotvrda, později na internetu vyprávěl, v čem pro něj bylo ústecké setkání s panem profesorem inspirující:
„Mohamed Ali Šilhavý z ústředí muslimských náboženských obcí v České republice přečetl jako student gymnázia celý Korán a to jej tak oslovilo, že přijal Islám. To jistě nebylo v té době jednoduché rozhodnutí. Musel hájit svoji víru v prostředí, které mu příliš nepřálo. Byl veřejně zesměšňován neznalými za to, ,že se klaněl Buddhovi.’ Vzpomněl jsem si na svoje křesťanství, ve kterém jsem se také cítil jako člen malé menšiny a často jsem se za svoji víru styděl. Ve srovnání s islámem, je ovšem stále katolická víra u nás většinová. Příklad Mohameda Ali Šilhavého mne tedy pozvbudil v odvaze jít proti proudu a stát za svým přesvědčením. Zaujalo mě také vysvětlení významu slova ,džihád’ jako vnitřní válka proti zlu v nás. Připomíná mi to duchovní boj proti zlu, o kterém píše Pavel v listu Efesanům v 6. kapitole.“8
Také mne pan Šilhavý oslovoval těmito i mnoha dalšími věcmi. Obzvlášť jsem oceňoval jeho respekt ke křesťanství a judaismu. Prof. Šilhavý se (na rozdíl od některých jiných muslimů) nikterak nedomníval, že je třeba křesťany a Židy v zájmu jejich spásy obracet na islám. Zuzana Černá, která pod mým vedením zpracovávala diplomovou práci o postojích muslimů ke křesťanství, na toto téma s panem profesorem rozmlouvala ještě několik dní před jeho smrtí, 6. března 2008. Jeho postoj shrnula těmito slovy:
„Podle M. A. Šilhavého se do ráje dostanou všichni, kteří věří v jednoho Boha, a jejichž víra je upřímná a vychází z jejich srdce. Sám korán v druhé súře říká: ,Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož jsou židy, křesťany a sabejci, ti, kdož uvěřili v jednoho Boha a v den soudný a konali zbožné skutky - ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.’ (súra 2:59/62) Na tomto místě je vidět, že i jiná náboženství jako křesťanství či judaismus, jsou platná. Takže při posledním soudu, pokud jejich vyznavači byli upřímní, nebudou mít problém.“9

 

Převzato z časopisu Tajemství Islámu